Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nevěra

26. 12. 2011

Jak složitý a nepřehledný je náš svět. Myslím tím svět našich vztahů. Jak zvláštní hru hrajeme. Třeba jsme s někým, ale vlastně jsme také s někým jiným, ale s tím zase úplně nechceme být, ale nemůžeme si pomoci ... a tak jsme nakonec s tím, s kým nás to zase úplně nebaví, protože s tím, se kterým by nás to bavilo, to ale nejde... Třeba proto, že ten, se kterým by nás to bavilo, je také s někým jiným, takže... jak ale vlastně víme, že by nás to s ním bavilo?

Někdy se lidé trápí a trápí a zase jen trápí. A všechno je zamotané a zamotané a zamotané. Stejně jako je zamotaný náš vlastní život, tak jsou zamotané naše vztahy, a vlastně ještě více. A hlavně pokud jsme zamotaní my, pak si přitáhneme ještě druhého „zamotance“ a výsledek je mnohonásobná motanice.
Součástí těchto motanic je nevěra. Nejsme spokojeni se svým partnerským vztahem, odjedeme na služební cestu a zrovna je tam někdo, kdo to chápe, a je hotovo.
Někdy ani nemusíme být zrovna nespokojeni, prostě si porozumíme a prožijeme společně něco, co nás sblíží. Mnoho partnerských psychologií uvádí, že je to „normální“. Mnohá literatura s touto tematikou uvádí rozdělení na různé typy nevěr. Na ty nebezpečné a na ty neškodné. V moudrých knihách dokonce najdeme, jak se chovat v případě, že jsme se dopustili nevěry. Mnozí známí psychologové naprosto nekompromisně radí: „Zatloukat, zatloukat a zase zatloukat!“ Co oči nevidí, to srdce nebolí. Jak to ale ve skutečnosti je?
Jsou dokonce páry, u kterých je nevěra „normální“ a zavedená. Celý život se to u nich děje. Třeba ona to ví a on to udělá. Prostě je to tak. Žijí spolu dál a neřeší to. Kdybych měla po ruce třeba ji, asi bych se jí zeptala, jak se většinu času ve svém vztahu cítí? Možná by mi odpověděla, že „už si zvykla“, ale svoje pocity by mi asi neprozradila. Pravděpodobně budou uložené někde hluboko, zmražené a zamknuté. Nemohou totiž být nic moc. A její manžel? Asi to bude podobné. Možná, že zpočátku, vždy, když byl své ženě nevěrný, tak měl pocit viny a druhý den jí přinesl květiny, ale později už ho to ani nenapadlo ... také si zvykl.
Co s tím? Je nevěra normální? Viděla bych to tak, že není, ale může se to stát. Tedy abychom mluvili naším jazykem, zařídíme si to tak. Jsou známé situace, kdy se díky nevěře, ať muže či ženy, konečně pohnou dlouho utajované ledy, kdy vyplují na povrch dlouho neřešené problémy a ledacos se ujasní. Přesto si ale nemyslím, že je to návod na vyřešení věcí. Spíše důsledek neřešených věcí. Někdy si právě díky nevěře partneří ujasní, že ke všem problémům přibylo ještě „tohle“. Rozchod je nevyhnutelný ... a je jasno. Konečně! Někdy zase naopak nevěrou partneři pochopí, že tudy cesta nevede, že vlastně o svého partnera stojí, a začnou problémy, které dříve nechtěli slyšet, konečně řešit. Někdy to klapne, ale někdy už je pozdě.
Znala jsem jednu paní. Byla typická „máma“, tak jak to u některých žen bývá, byla to její hlavní „funkce“. Naše máma, říkali všichni. Děti i manžel. Žila svou rodinou. Žila tím, co nakoupí a uvaří k večeři, co dětem chutná a co nemusí její manžel, co se jim líbí a co jim dělá radost. Nikdy jsem ji neslyšela vyprávět něco o sobě. A už vůbec ne o tom, že by se něco líbilo třeba také jí. Jo, vlastně ano, líbilo se jí, když byli všichni spokojeni, napapaní a pokud možno doma s ní.
Její manžel měl dokonalý servis. Vždy košile narovnané na ramínkách, trička srovnaná do komínku, ponožky podle barev, jídlo na stole a v ledničce vychlazené pivečko. Ne vždy se to tak dokonale povedlo, ale když ano, byla i ona velmi spokojená. Naše máma...
A děti? To víte, mají pořád hlad. Hledají, co by si dobrého dali do bříška. Ráda to dělala, jen ať si užijí, dokud mohou, život se s nimi mazlit nebude, říkala. Co já bych za to dala, kdyby se moje máma o mě takhle starala. To já jsem musela jinak kmitat. A tak pekla a prala a smažila a žehlila a žila životem svých dětí. A děti to papaly a špinily a zasa papaly a zase špinily. Naše máma, ta to zvládne...
Manžel měl důležitou práci. Dělal provozního ředitele v jedné firmě a práce měl nad hlavu. Chodil pozdě domů, to víte, ty porady. Nedá se nic dělat, to víš, mámo, znáš říďu, musím tam prostě být. Nevypadalo by to dobře. Musíme se sejít a dát dohromady další koncepci. A tak máma to chápala a chápala a „táhla svou káru dál“.
Trpělivě na svého manžela čekala, když se vracel pozdě večer domů. Bude asi vyhladovělý, říkala si, musí dostat něco pořádného do žaludku. V kanceláři pořád jen to kafe, nic zdravého to není...
A tak čekávala s večeří nebo s něčím menším. Někdy se ptala, jak bylo, manžel řekl, to víš, a to bylo všechno. Snědl jídlo a šli spát. Dál už nebylo nic, protože manžel byl unavený a ona vlastně také. Ale mrzelo ji to, to si zase přiznávala, ráda by se někdy pomazlila, ale když to nešlo, tak to nešlo. Manžel ráno brzy vstává a musí být vyspalý. Ona sice vstávala také, vařila všem snídani a chystala svačiny, ale o to se nikdo nestaral. Pravda, jednou za čas se přeci jen milovali, ale to bylo jen tak šup šup honem a vlastně ji to ani nebavilo.
Nepřipouštěla si ale žádné stesky. Její milovaní jí byli nade vše, a tak trpělivě čekala, až jednoho dne konečně ocení její péči a možná se začnou více starat také o ni. Jenže to se samozřejmě nedělo, a ani se dít nemohlo.
Až jednou se něco stalo. Máma dostala pozvánku na sraz bývalých spolužáků po dvaceti letech od ukončení školy. Dlouho se rozmýšlela, zda má jít, nebylo pro ni běžné nebýt večer doma. Ale všichni ji přemlouvali, ať jde, děti i manžel. Manžel zvláště. Vyložila si to jako zájem o ni, a tak se rozhodla jít.
Nastal ten den. Předem připravila pro svoji rodinu večeři a udělala vše potřebné. Stihla ještě vytřít předsíň, aby byl byteček jako klícka. Trochu se zpozdila. Již se oblékala, když zarachotil klíč v zámku. Překvapilo ji to. Děti byly na škole v přírodě a manžel touto dobou většinou doma nebýval. Překvapeně hleděla na dveře. Vešel manžel. „Ahoj, ty jsi už doma?“ Otázala se. „Ahoj, ty jsi ještě doma?“ podivil se on. Bylo to vážně zvláštní. Opakovala svoji otázku, ale manžel se tvářil, že neslyší. Dodala si odvahu a zeptala se znovu. Tvářil se nzúčastněně a odvětil, že ředitel dneska něco má. Obula si tedy boty a skoro jí bylo líto, že odchází. Manžel si odložil na poličku v obývacím pokoji věci, co měl v kapsách. Vytáhl peněženku, nějaké papíry a mobilní telefon. Někam odběhl a nic už neříkal. „Máma“ již byla vážně na odchodu, ale zjistila, že s sebou ještě chtěla vzít fotky dětí. Odhopkala s jednou nazutou botou do obýváku, když vtom zapípal manželův mobilní telefon na poliččce. Přišla mu zpráva. Aha, asi ředitel, řekla si pro sebe a ve své snaživosti sáhla po mobilu. Zmáčkla esemesku ... a bylo to tady. Nechápala, nerozuměla, svět se s ní točil a myslela, že omdlí. Na displeji četla: „Už ta tvoje myš domácí zmizela?“ A ještě něco jako nemohu se dočkat až … ale to už nedočetla. Podpis bylo ženské jméno, které znala. Byla to sekretářka provozního ředitele Sylva, ta „otravná zmalovaná ženská“, jak se o ní vyjadřoval manžel.
Máma se vypotácela ven. Její svět se zřítil a život ztratil smysl. Nic  nechápala. Její srdce zaplavila velká bolest.
Co se vlastně stalo? Jak je to možné? Chápete to?
Já ano. Tolik příběhů o tom již bylo. Tolik žen, ale i mužů jsem slyšela vyprávět tento nebo velmi podobný příběh. Princip je ale stejný.
Nerovnocennost partnera, který byl „vyměněn“, jeho závislost a přehnaný zájem o život svého druha, upřednostňování jeho zájmů a nezájem o sebe sama. Partner, který si najde někoho jiného, vlastně svého manžela či manželku přestane vidět. Přestane s ní nebo s ním počítat, neboť onen vyměněný partner sám sebe „gumuje“ z jejich vzájemného vztahu tím, že potlačuje sebe, nevyjadřuje se. Ten druhý, mnohdy třeba i proti své vůli, si nemůže přes všechnu starostlivou partnerovu péči jeho postoje vážit, prostě to nejde. Ten, který se nevyjadřuje a upřednostňuje svého partnera, mu totiž nedává žádné využitelné informace, a protože každý z nás chceme především růst, druhý ztrácí důležitost.
Mnohdy totiž, i když od svého partnera dostáváme třeba pro nás nepříjemné informace, nám tím poskytuje alespoň zrcadlo, které nám umožňuje poznat sebe sama. Pokud se partner neprojevuje, jen zesiluje naši vlastní energii a ztrácí pro nás hodnotu ... bývá vyměněn.
Rovnocennost! Jak důležitá je. Naše „máma“ z příběhu necítila se svým manželem rovnocennost a upřednostňovala jej ve svém životě. Nerespektovala sebe sama, nesnažila se rozvíjet se a spokojila se s péčí o druhé. Nevěra jejího manžela nebyl tudíž příčinou, ale důsledkem. Jak velká lekce...
Stalo se vám někdy, že si váš partner či partnerka našli někoho jiného? Nebo snad se vám to děje stále? Nebo opakovaně? Jaká je vaše hodnota? Jak sami sebe vidíte? Jak se o sebe staráte a jaké potřeby a požadavky pro sebe máte? Proč je váš partner o tolik důležitější než vy sami? Proč stále přehlížíte a dovolujete něco, co se vám již dávno nelíbí?
A pokud se vám to náhodou ještě nestalo, ale máte strach, že se vám to stane, pak se jistě brzy dočkáte. Pravděpodobně se to již na nějaké úrovni děje a vy to dobře víte. Děláte to, co děláte, a víte o tom. Změňte postoj. Nikdo není důležitější než vy sami. Budete se divit, ale nikdo „opravdu“ ani důležitější být nechce. Máte právo na lásku. Napřed svou vlastní a pak se uvidí...
 

89c749390c_14158212_u.jpg

Zdeňka Jordánová - Muž nebo žena
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< srpen / 2019 >>


Statistiky

Online: 2
Celkem: 208873
Měsíc: 2488
Den: 38