Když poutník dosáhne konce své pouti, ocitne se na břehu řeky a spatří člun, což je Bárka času, kterou se musí plavit...
Ale než je mu povoleno vstoupit na palubu, musí všechny oslovit jménem, musí oslovit vesla, jinak jimi nebude moci veslovat, musí oslovit příď, jinak nepovede bárku řekou.
Cestuje lodí po vodě až do Velkých jeskyní. Pak vystoupí z lodi na nábřeží, kde sedm schodů stoupá k velkým dveřím. Musí oslovit jménem závoru i oponu a musí znát i tajemství dřeva, z něhož jsou vyrobeny.
Jakmile dveře uslyší svá jména, otevřou se a on jimi projde do velké audienční síně, kde na svých trůnech sedí porotci Života a Smrti.
Postupně jej každý z nich vyslechne a ptá se:
Prožil jsi na Zemi svůj život v plné míře, jak Ti je Bohové přidělili?
Udržoval jsi na Zemi své tělo v čistotě a neposkvrnil jsi je v řece špíny?
Ležel jsi jen se ženou, na níž jsi miloval rovněž jejího ducha?
Nevzaly Tvé ruce nic, co by nebylo Tvé?
Jedl jsi tolik potravy, až Tvůj žaludek trpěl a obrátil se proti Topbě a pil jsi silný nápoj, až se Tvá vůle stala otrokem Tvé duše?
Přeťal jsi násilně něčí stříbrnou nit?
Byl Tvůj hněv spravedlivý a byly důtky v Tvé ruce jako faraonovy?
Nehleděl jsi na bohaté, zručné a učené se závistí?
Nezasekl se do Tvého srdce pařát žárlivosti?
Nehlásal jsi zlo, kromě zlu samému?
Dychtil ses dovědět to, co nebylo pro Tvé uši a pro Tvé oči?
Uzamkl jsi svá ústa před lživou řečí?
Nepřipoutal ses k nikomu okovy nenávisti?
Skýtal jsi potěšení srdci své matky a měls v úctě dům svého otce?
Byl jsi vděčný všem, kdo Ti projevili přátelství na Tvé pouti, až už to byl tvůj souputník nebo granátové jablko, když jsi žíznil?
Byl jsi tak hrdý na svůj důvtip, až se Tvá moudrost zahalila mrakem?
Pamatoval jsi při své pouti na bohy a žádals je o radu?
Poslední se zeptal: ,,Můžeš popravdě říci – nikdy jsem nežádal ani od člověka ani od zvířete víc, než bylo v jeho silách. Uvědomoval jsem si, že všichni na zemi jsou moji spoutníci a poskytoval jsem jim na jejich pouti pomoc?´´
Pak už neuslyší zvučné hlasy bohů a do ticha zazní jeho hlas:
,,Zvítězil jsem nad vámi, protože není na zemi nikdo, kdo by pro jakýkoli můj čin byl obtížen hříchem, truchlil nebo trpěl.´´
Potom bude tato síň Pravdy jako poledne, bude zářit ryzím plamenem jeho ducha.
A kdyby všechny vichry země spojily své síly a udeřily na tento plamen, zůstane nedotčený. Bohové se nad ním už nebudou tyčit, protože vyroslt do jejich výše a jejich tváře se mu budou jevit, jako by hleděl do zrcadla a viděl svou vlastní tvář, protože bude jejich bratrem a bude se jim podobat.
A stěny se před ním rozestoupí jako ohromná brána a on vejde do Světla nebeských plání, kde roste obilí do výše sedmi loktů a čeká na svou žeň.
Z knihy okřídlený Faraon - Joan Grantová